Jméno: ShigurePříjmení: -nemá-
Podstata: FuutonVěk: 16
Národ: KameníVesnice: IwaPovaha: Samotářská, Flegmatická, Zásadová
Zbraně/Výbava: 1x Kodachi + VNEN; Holení chrániče, loketní chráníče (sahají přes zápěstí až na hřbet ruky).
Techniky:D-rank 1: Fuuton: Bakuhatsuteki kuuki butoukai (výbušné vzdušné koule) - Ninjutsu; vyrobí kouli vysoce stlačeného vzduchu. Při explozi uvolní tlakovou vlnu, která vytlačí všechen vzduch z blízkého okolí. Při zásahu cíle do oblasti obličeje může dojít k dočasnému ochromení. Použitelné pouze při boji z blízka, není možné vrhat na nepřítele na dálku.
D-rank 2: Fuuton: Kaze Suraisu - Pomocí zbraně vyšle tlakovou vlnu tvaru oblouku, která při dopadu může useknout větev stromu do průměru několika cm. Záleží na vzdálenosti cíle. Se vzdáleností klesá účinek.
D-rank 3: Taijutsu: Shiraha Nagashi - umění boje beze zbraně proti ozbrojeným protivníkům.
C-rank 1: Fuuton: Suro-Bakuhatsuteki kuuki butoukai (vrhací výbušné vzdušné koule) Vylepšená verze "Fuuton: Bakuhatsuteki kuuki butoukai" pro boj na dálku. Spotřebovává větší množství chakry než základní verze z důvodu udržení celistvosti koule, než doletí k cíli.
C-rank 2: Fuuton: Kaze Shouheki - Vzdušná bariéra. Koncentrovaný vzduch tvořící bariéru proti fyzickým útokům. Síla bariéry je úměrně závislá na množství vynaložené chakry.
Oblečení: Černé elastické kalhoty, Černé triko s dlouhými rukávy, Fundoshi.
Vzhled: Štíhlá atletická postava, Černé havraní kadeře střižené na krátko (budí dojem vzhledu chlapce, ikdyž je dívka), Tmavě hnědé oči. Na levé paži skrývá tetování v podobě pumy.
Váha: 67 kg
Výška: 172 cm
Umění se zbraněmi: Kodachi - 1
Summon: Černá Puma (zatím nemá)
Kekkei Genkai: -není- (nebo prozatím nezná)
Popis Kekkei Genkai: -= ... =-
Zaměření: ninjutsu,
taijutsuPříběh:Toto ráno bylo jako jakékoliv jiné z rán podzimu. Průzračně bílá mlha kam oko dohlédlo, stromy ověšené všemi podzimními barvami zlatě žlutou počínaje a temně rudou konče. Toho rána se vydal starý Saito na sběr dřeva. Zima už se blíží neúprosnými kroky a s ní i chladné počasí, které Saitovi nedělá dobře. Zvláště ne jeho artróze.
Saito již delší dobu žil v horách odloučen od společnosti, což mu skýtalo trávení svých posledních dní v klidu a samotě. Na svou malou chýši z proutí a mazanice vybudovanou na úpatí místních hor byl jaksepatří hrdý, také si jí zbudoval vlastními silami. Ač to bylo nevelké obydlí, poskytovalo dobrou ochranu před deštěm, větrem a částečně i zimou.
Toho dne se přihodilo něco, co mu obrátilo zbytek života naruby. Právě nastupující zima ho vyhnala na sběr dříví, nedílnou to součást obrany proti ní, blíže k nedaleké vesnici. Aniž si to Saito uvědomoval, octl se na okraji lesa u pole kde ještě nebylo sklizeno obilí. Plně soustředěn na sběr až po chvilce postřehl tenký hlas nesoucí se odněkud ze středu pole. Zprvu tomu nevěnoval pozornost, ale čím dál tím více mu ten hlas něco připomínal. „Dyť to je dětský pláč!“ řekl si po chvilce poslouchání a naštvaný sám na sebe, že to nepoznal dříve, se vydal za zdrojem pláče. Chvilku na to nalezl to co hledal. V několika vrstvách látek a šátků zabalené malé dítě ani ne rok staré. Otcovské city převládli nad samotářstvím a s lehkým úsměvem na tváři vzal ten malý uzlíček neštěstí do náruče. „Kdopak tě tu nechal maličká“ oslovil dítě snaže se ho ukonejšit. Chvilku stál s dítětem v náručí a rozhlížel se, zda nezahlédne stopy po tom, kdo ho tu zanechal, nicméně nenalezl jedinou a tak se rozhodl, že se alespoň tento den o dítě postará, než ho zanese do sirotčince ve vesnici.
S otepí dříví na zádech a dítětem v rukou se doplahočil domů. Saitovi se po cestě podařilo dítě uklidnit a uspat, takže když dorazil domů uložil spící nemluvně provizorně na své lůžko a šel udělat denní rutinu od úklidu přineseného dříví až po přípravu obědu.
Po obědě se posilněný Saito teplým jídlem vydal i s nakrmeným dítětem nazpět do vesnice, aby ho předal do sirotčince avšak netušil, co ve vesnici čeká. Cesta lesem proběhla rychle a v pořádku. Dítěti se evidentně cestování v náruči starého muže líbilo a vesele se hihňalo v jeho náručí. Asi v půli cesty dorazili na mýtinu odkud byla vidět krásně čistá obloha a ještě hřející podzimní slunce. Poslední část lesa už byla řidší a vylo lépe vidět na oblohu než předtím a tak začalo být Saitovi divné, když se náhle začalo poněkud stmívat. Až když došel na konec lesa k okraji pole, kde dítě nalezl, zjistil co je příčinou náhlé změny. Z vesnice šlehaly vysoké plameny a temný hustý kouř se valil k nebi kde zastíral sluneční paprsky a způsoboval to náhlé zatmění. Z povzdálí plamenů byly slyšet lidské výkřiky, řinčení zbraní a výbuchy. „Tohle není dobré. Tohle vůbec není dobré!“ řekl si Saito a usoudil, že bude lepší, když se raději skryje i s dítětem v bezpečí své chýše na úpatí hor.
Od toho dne žije opět na samotě v lese, ale už ne sám. Do jeho života vstoupila další duše, dívka, které po krátkém uvažování se rozhodl říkat Shigure. Jméno jí dal po své zesnulé manželce.
Shigure během let rostla jako z vody a už v ranném věku začala v chýši pomáhat. Od nošení dříví na vaření, přes úklid i výpomoc při vaření a tak už v 6-ti letech vynikala v domácích pracích, věděla ledacos o vaření a síly měla jako chlapec. Volné chvíle trávila Shigure pohybem po lese fascinována přírodou a touho po vědění. Starý Saito měl co dělat měl co dělat, aby dokázal zvládat její touho po vědění.
Osmého roku života Shigure u Saita byla opravdu tuhá zima a starý vetchý Saito vážně onemocněl. Jednoho dne ležíc v posteli si zavolal malou Shigure. „Shigure, jsem starý a nemocný a asi tu již dlouho nebudu.“ *kašel* „Z jara se proto vydej na východ do *kašel* Iwa-gakure.“ Saito se na chvíli odmlčel aby nabral síly a mezitím z šuplíku vyndal zapečetěný dopis. „Starý Tsuchikage je mrzout, ale dobrák. Předej mu tento *kašel* dopis a on se o tebe dále postará.“ Shigure hledíc se slzami v očích na nemocného Saita mu pevně sevřela ruku. „Neplakej Shigure. Mám tě rád jako vlastní dceru, které se mi nikdy nedostalo.“ „Taky tě mám ráda tati…“ hlesla Shigure. Ještě chvíli byli nehnutě pospolu, než se Shigure vrátila k přípravě obědu.
Též noci starý Saito podlehl své nemoci. Druhého dne po probuzení stihl shigure velký smutek a i přes zimní ledové počasí vykopala za chýší hrob, kam pracně umístila tělo svého otce a učitele, aby tam spočinul v klidu a míru.
Když zmizel poslední sníh vyrobila Shigure jednoduchý náhrobek, aby jím označila míst spočinutí jí nejbližší osoby. Už to byly tři lunární cykly co Saito zemřel a počasí přálo cestě na východ. Sbalila si na cestu, zkontrolovala, že má dopis pro Tsuchikageho a vydala se na cestu. Moc dobře věděla, že bude bezpečnější cestovat pod rouškou noci. Za dne by byla moc snadný a viditelný cíl a samotné osmileté dítě na cestě bude vždycky podezřelé.
Cestovala po několik nocí a přes den spala v korunách stromů. Konečně dorazila k Iwa-gakure a velmi překvapila noční hlídku u brány vesnice. Ti nečekali, že takhle brzo z rána k bráně vesnice někdo přijde, natož takové malé dítě oděné v černých kalhotách a blůze s cestovním batohem na zádech. Z prvu nechtěli Shigure do vesnice pustit a až když jim řekla za kým má namířeno a ukázala jim nakonec i pečeť na dopise určeném samotnému Tsuchikagovi, tak vyčlenili jednoho hlídače, aby ji okamžitě zavedl do hlavní budovy vesnice.
Shigure unavená z cesty se ještě tak-tak držela vzhůru, když byla předvedena k Tsuchikagemu. „Mám pro Vás dopis os otce, pane.“ Předala dopis tomu dědkovi, jak ho popisoval Saito. „Je od Saita. Řekl mi, že budu moct zůstat u Vás v Iwa-gakure.“ Po vyslovení jména autora dopisu ho Tsuchikage ihned otevřel a dal se do čtení. Po dočtení dopis složil a povídá: „Ten starej mizera je zase o krok přede mnou. Budiž mu země lehká.“ Obrátil se na strážného co Shigure přived: „Zaveď malou Shigure do té nové části vesnice co teĎ stavíme. Už by tam měly být nějaké bytové jednotko hotové, tak se postarej aby ji v jedné ubytovali. A až se trochu vyspí, tak ji ukaž po vesnici a hlavně jí ukaž akademii, kterou bude Shigure navštěvovat. Ten starej mizera Saito mi ji sem jen tak pošle a sám si umře.“ Chvilku se odmlčel a dodal: „Mám teď nějaké zařizování ohledně Saitovi závěti.“ ukázal na dopis. „Tak mě nechte dnes dopoledne na pokoji.“ Stážný zasalutoval na souhlas s rozkazy a zavedl malou Shigure do nového domova.
Čas plynul a Shigure trávila dny studiem v Shinobi akademii a ve volných chvílích se proháněla po nedalekém lese, který jí stále připomínal původní domov a hlavně Saita. Tsuchikage nechal vyrobit hrob pro Saita na místním hřbitově, kam Shigure čas od času zašla navštívit svého prvního učitele.
Život ve vesnici pro ni nebyl žádné peříčko. Zvláště v akademii na ni pohlíželi děti jako na vetřelce a tak když mohla, stranila se jich jak jen to bylo možné. Bez nich se do teď obešla a bez nich se obejde i v budoucnu. O to víc to měla těžší, protože vynikala svou obratností, učenlivostí i silou nad ostatními.
Je tomu osm ročních cyklů co přišla Iwa-gakure, nyní přišel čas aby se příběh odvíjel dál v současnosti…
Obrázek:
note: Obrázek úplně neodpovídá, až najdu lepší, vyměním.
Předmět: Shigure 
Mon Feb 28, 2011 1:54 pm
