Suna - Vesnice

First topic message reminder :

Byl krásný poklidný sluneční den,ninjové na každém kroku.

Hra:Písečný Gaara svolal poradu. Ninjové z vesnice vytvoří tým který půjde s ním jako doprovod krom toho že sebou bude mít bratra Kankura a sestru Temari.Odchod se bude konat za dva dny.Když bude Gaara pryč bude vesnici opatrovat starší Ebozou (bratr babičky Chiyo) spolu s radou.

Arinori Ayatsuri

neříkej taková ošklivá slova jako divný...já upřednosňuji odlišný...řekl jsem a zase jsem se šíleně uchechtl. Loutkařství...a kopací jutsu.... a nesmím zapomenout že dokážu vykopat hrob za 10 minut...Pokud se nejedná o toho akimichiho včera v noci...řekl jsem a bolavě jsem si promnul záda. Ale na střechách se lidé moc dobře nepoznávají...smým tě pozvat na čaj?řekl jsem a mírně jsem se k tobě naklonil zase s tím šíleným úsměvem a blýskavýma očima.

Rei Ten

Jenom zírá na Arinoriho
" A ... kam? ... Hřbitovy moc neupřednosťuji ... i když ... kvůli týmu to snad přežiju ..."
* Loutkař ... to by mohlo jít ...* pomyslí si
Pomalu odhazuje strach z něj s tím, že on si toho taky určitě hodně prožil a neměl by odsuzovat ostatní jen kvůli tomu že jsou "Jiní"

Arinori Ayatsuri

Začal jsem se smát div jsem neupadl na podlahu. Čaj na hřbitově?! to myslíš vážně?! takhle dobrej fór jsem už dlouho neslyšel!chechtal jsem se div jsem se neudusil. ale...ne...do mého bytu...sicenic extra ale měto stačí...řekl jsem pořád mírným smíchem a rozběhl se směrem odkud jsem přišel. Nakonec jsem doběhl k budově z kamenů o kterou bylo opřeno několik rakví a nahoře bylo napsáno ,,Undertaker(v japonštině to ztrácí pointu)"můj menší podnik...byt mám nahoře...řekl jsem pořád s tím šíleným úsměvem a otevřel jsem klíčem dveře. Pokud Rei vešel tak se zavřeli a zaklaply. Vevnitř bylo dost zavřených i otevřených rakví,sůl,Knihy a nějaká nástěnka. Prostě klasická márnice. Tys měuviděl že jdu dvěřma za pultem po schodech nahoru. Pokud jsi za mnou šel tak jsi vešel do menšího bytu s několika menšími místnostmi. udělej si pohodlí na gauči...čaj hned bude...řekl jsem a ukázal jsem směrem na gauč v obýváku. Pokud sis sedl tak jsi mohl uvidět dveře s nápisem ,,zákaz vstupu". Hned vedle nich byla fotka. Byla na ní budova ve které se nacházíme a byl jsem na ní i já jenom mladší s krátkýma vlasama. Bylo tam vidět že je ještě nemám ten šílený úsměv ale normální klukovský. Teď sis také mohl všimnout jedné věci. Jedno oko jsem měl červené a druhé žluté. Vedle mě stál dospělý mž který mi rozčepýřoval vlasy. Měl taky obě oči rozdílné barvy-modrou a šedou. Ale nebyli jsme si vůbec podobní,jenom těma očima takže jsi nevěděl co si myslet. V místnosti ještě byli nějaké knihy ale také různé věnce a květiny co sedávají na hrob. Bylo to depresivní. čaj už se nese..zavolal jsem a vešel jsem do místnosti. Položil jsem na stůl dva šálky čaje. Ale místo v klasické sklenici na čaj byli v něčem co až nebezpečně vypadalo jako lidská lebka. neboj...jenom napodobenina...aspoň doufám....řekl jsem a mírně šíleně jsem se zasmál.něco na zub? zeptal jsem se dal na stůl misku s několika sušenkami,keksy a podobnými věcmi pro psy. Sám jsem si vzal jeden keks a snědl ho. Poté jsem ho zapil čajem takže i přes jeho nelibnou vůni jsi měl jistotu že není otrávený.

Rei Ten

" Jenom ... pokud se můžu zeptat ... ten na té fotce ... jsi ty? Proč ... jsi se tolik změnil?" ptá se
Chytí "Lebku" chvíli se na ní dívá, ale pak se napije
* Kdo je ten druhý dospělý na té fotce?* zamyslí se

Arinori Ayatsuri

Pořád jsem se šíleně usmíval. Vstal jsema došel k té fotce. Vzal jsem ji do rukou a řekl. Tehdá jsem měl bezstarostné dětství...já a otec jsme pracovali tady sami...ale pak jednoho dne otce zavraždili...prakticky otec zavraždil jeho,on chtěl zabít mě ale místo aby zabil mě tak zabil otce amě udělal tu jizvu...otec nechtěl abych se mračil a smutnil...chtěl abych se i přes jeho smrt usmíval...on je další důvod toho proč je ze mě to co ze mě je...řekl jsem s pořád šíleným psměvem ale bylo poznat že už je trochu nucený. Fotku jsem zase položil na místo a vrátil se do křesla a když jsemse napil čaje a vzal si psí sušenku tak jsem měl zase zpátky ten starý šílený úsměv. a co ty? ještě jsi mi o sobě skoro nic neřekl....řekl jsem a mírně se k tobě naklonil.

Rei Ten

Sklopí svůj zrak k zemi
" Víš ... jsme úplně stejní ... až na jednu maličkost ..."
Podívá se Arinorimu do očí
" Každý se vydáváme jinou cestou ..."
" Já se snažím být nejlepší ... ochránit ty co mám rád a ... znovusjednotit náš zničený klan ....
za který můj otec položil život ... zbytečně ... kdyby ... nebyly ostatní rodiny tak chamtivé ...
mohl jsem žít normální život ... nevím co se stalo tu noc ... vím pouze .. že jsem zabil .. dodneška toho lituju a nesnáším nesmyslné zabíjení ... chci pomoct tomuhle světu ... ale na to moje výjimečné měsíční techniky nestačí " na chvíli se zastaví
" Zatímco ty ... se vydáváš na cestu odklízení toho ... co zbyde po smrti ... proč když je řeč o tvém otci ... tak se chováš jako ostatní ... to že máš jiné oči tě od nich neodděluje ... jsi stejný jako všichni ostatní ... proč se chováš tak jinak ... jenomže ... nechci tě urazit, ale to co ti řekl otec ... každý musí někdy smutnit ... každý někdy zuří ... a pokud se chceš jenom usmívat tak se ti svět zatemní a zbude z tebe jen ohlodaná kost .... která si ani nevšimne že ji někdo odhodil ... budeš si připadat sám ... bez nikoho ... ale ... najdou se i tací ... co se tě prostě chytí a nepustí ... prostě a jednoduše ... nevím jaké to bylo mezi tebou a tvým otcem a já si o tom můžu myslet svoje ... ale podle mě ty ... nejsi a nikdy jsi nebyl "Jiný" a nikdy nemusíš být ... a jestli se ti něco v minulosti stalo ... že se ti ostatní posmívali ... chápu jak jsi se cítil ... vysmívali se mi kvůli mému jménu a klanu (Rei = nula) ale ... já si nemyslím že všichni jsou stejní a z mého pohledu to vypadá jako by jsi i některé lidi odháněl ..."
zvedl se a pomalu odcházel ke dveřím

Arinori Ayatsuri

Když odcházel ke dveřím pořád jsem se šíleně usmívala pochechtával. My dva nejsme stejní... Smutek je pouze kořenem všeho zla...To smutek zatemňuje mysl a dělá z lidí démony... A dříve jsem byl smutnej z posměchu... Ale dnes se směju všemu...A jak můžeš vědět že já nejsem jiný když mě znáš sotva pár minut? A já narozdíl od tebe měl na výběr...Mohl jsem dál hnít v sirotčinci a nakonec skončit jako bezdomovec a nebo jít s mým adoptivním otcem...Je toho víc ale tím tě nebudu zatěžovat...A měl bys jít oknem,dveře dole v krámku se po zavření automaticky zamknou...řekl jsem a napil se čaje a nohou mírně kopl do okna které se otevřelo.snad se ještě setkáme, Rei Tene....řekl jsem a pořád s tím mým úšklebkem upíjel z čaje a bral si psí keksy.

Rei Ten

" Jak myslíš ... " řekl sklesle a oknem vyskočil pryč na náměstí
Na náměstí si sedl na lavičku a přemýšlel

Mijirou Juusan

Ráno, hned co jsem se probudil, jsem ucítil nádhernou vůni. Jako obvykle si Yuki dala tu práci, vstala aniž by mě probudila a uvařila snídani. Nerad jsem si přiznával, že přesně vím, proč to dělá. Beztak to bylo divné spát spolu v jedné posteli a přitom spolu "nespat". Posadil jsem se na posteli, shodil ze sebe deku a vylezl ven. Začal jsem se pomalu oblékat - nebyla kam a ani proč spěchat. Zrovna, když jsem si už oblékal tričko, uslyšel jsem Yuki, jak přichází, bylo ale už pozdě. Využila situace a bez možnosti bránit se jsem skončil zase v posteli. Chvíli mi projížděla vlasy, ale rozhodně to nebyl její hlavní úmysl.
"Miji-chan," začala sladce, ale já na takové věci neměl pomyšlení. Nakonec to skončilo stejně jako každé ráno. Yuki jen rudla a mírně se vztekala, ale i přesto byla ráda. Nejspíš si myslela totéž co já, že prostě nechci, aby to bylo jen tak. Když jsem se konečně oblékl, společně s Yuki jsem se nasnídal - celou dobu mlčela. Začínalo mi z toho být trochu špatně, cítil jsem za její náladu vinu. Než jsem odešel, políbil jsem ji na tvář a popřál pěkný den. Poté už jsem odešel a zamířil přímo ke kanceláři Kazekage, abych mohl být přiřazen do týmu.
Když jsem tam přišel, zaťukal jsem na dveře jeho kanceláře. Čekal jsem, až mě pozve dál, abych mohl teprve začít se svým: "Dobrý den přeji, Kazekage-sama. Rád bych se konečně přidal k některému týmu."

Temari

Sedela som na stoličke v Gaarovej pracovni a mala som to tu na starosti kým sa Gaara nevráti, niekto zaklopal a tak som ho len privolala dnu a zvedavo som sa naňho pozrela.. etoo.. a.. máte povolenie od Gaaru aby ste mohol robiť senseia nejakému týmu? spýtala som sa toho muža a čakala som na jeho odpoveď.

Mijirou Juusan

"Aah, to ne, to rozhodně ne!" začal jsem dělat šílená gesta. "Jsem stále genin, rád bych se přidal k některému z týmů a rozhodně nechci dělat senseie," rychle jsem vysvětlil, ale pak jsem zase začal se šílenými gesty, vypadal jsem dost nervózně: "To není tak, že bych nechtěl být někdy senseiem! Ale teď nemůžu, prostě já..." začal jsem trochu modrat, protože jsem se zapomněl nadechnout již od té doby, co řekla slovo sensei. Nadechl jsem se zhluboka a raději už nic neříkal.

Temari

Uh.. genin? rozmýšľala som trocha prekvapene a keď bol taký "nervózny" tak som rukou išla pod stôl kde som mala umiestenú dýku, po tom ma však niečo napadlo a ja som si povzdychla nad svojou stupiditou.. o aha.. ty si z klanu Juusan.. či? spýtala som sa ho milo a trocha som si pošúchala hlavu.

Mijirou Juusan

"Já, promiňte... ano, jsem Mijirou." Přičemž jsem si levou ruku položil na čelo. Temari mohla vidět můj snubní prsten, já to ale udělal kvůli tomu, že mi to nervozitou přestávalo myslet. Jestli to takhle půjde dál, tak. Ruku jsem dal znovu dolů. "Omlouvám se, ale asi víte, jak to u nás chodí." Čímž jsem narážel na to, že ne každý je připravený zrovna hned na určité věci, i když ho od dětství připravují.

Lio

Vyšla jsem z pracovny Kazekageho-sama i s chlapcem na zádech. Hej Izuno,dělej a neloudej se nebo s tebou nikam nejdu... Houkla jsem na něj a šla si uličkou směr ramen shop.Já i kluk jsme tam dorazili o chvilku dřív než Izuna,sedla jsem si a hocha si posadila na klín. Dobrý den,tak jsem tu po té náročné misi by jsem si dala dva kuřecí rameny s pořádnou hrstkou nudlí.Dáš si taky kuřecí ramen? Zeptala jsem se klučiny sedící mi na klíně,chlapec jenom přikývl na znamení,že ano. Tak tedy tři kuřecí rameny prosíme.. Usmála jsem se na prodavače,který začal dělat rameny...

Kyrogue Izuna

Pomalým krokem jsem došel do ramen shopu.
Tak tedy tři kuřecí rameny prosíme..
A všechny tři sníš ty že? usmál jsem se na ní a posadil jsem se na stoličku.Pořádně jsem se protáhl a zadíval se na toho chlapce.
Ještě jsem ho ani neslyšel mluvit... pomyslel jsem si.

Lio

A všechny tři sníš ty že? Konečně jsi tu...Všechny tři ne...Jenom dva... Usmála jsem se a na stole mi přistál první ramen,přitáhla jsem si ho blíž a dala klučinovi hůlky do ruky. První je tvůj,určitě máš větší hlad než já...Hlavně si nespal jazyk,jako já když jsem poprvé jedla ramen... Usmála jsem se a otočila hlavu na Izunu. Půjdeme se potom podívat za Senseiem? Nedopadl zrovna nejlépe... Zklopila jsem zrak,ale to už jsem měla další ramen u sebe,chytla jsem hůlky a já i chlapec jsme pomalu začali jíst svůj ramen...

Kyrogue Izuna

Půjdeme se potom podívat za Senseiem? Nedopadl zrovna nejlépe... Jenom sem se tiše usmál.
Proč ne, alespoň tu nebudeme jenom sedět Sundal jsem si ze zad pochvu s katanou a odhodil ji na pult, měl sem ji na zádech poměrně dlouhou dobu a měl jsem z ní prodřená záda.
To už je zase doba co jsem ji vytáhl pousmál jsem se sám pro sebe.

Lio

Proč ne, alespoň tu nebudeme jenom sedět. Myslíš že je o.k? Zeptala jsem se posmutněle a chvilku přestala jíst ramen,který mi mezitím vychladl,sklopila jsem oči a přemýšlela o Senseiové pečeti.Po dlouhém přemýšlení jsem se znovu pustila do jídla,zachvilku byla miska prázdná a já dostala další ramen,podívala jsem se na misku chlapce,byla napůl plná a klučina mi posmutněle seděl na klíně. Chjoo,co s ním budu dělat... Pomalu jsem začala jíst další pokrm,tentokrát to bylo poloviční tempo než předtím,takže jsem ho jedla asi 8 minut. Hej Izuno,ty jsi mě pozval viď? Takže platíš... Zasmála jsem se a sundala si chlapce z klína...

Kyrogue Izuna

. Hej Izuno,ty jsi mě pozval viď? Takže platíš... usmál jsem se nad tím, že má vlastně pravdu.
Vytáhl jsem z kapsy peníze a položil je na pult.
Tak vyrazíme za Soulem...Senseiem? nabídl jsem mezitím co jsem si natahoval katanu na záda.

Lio

Dik... Muhaha zase nemusim platit za jídlo,musim chodit na ramen častěji... Tak vyrazíme za Soulem...Senseiem? Jasně že jo... Řekla jsem nahlas a s úsměvem šla cestou k nemocnici,chlapec šel tiše vedle mě nic neříkal,jenom se díval před sebe. Můžu ti podat ruku? Zeptala jsem se potichu a natáhla ke klučinovi dlaň,zase jenom kývl na znamení,že ano a natahoval ruku k té mé.Opatrně jsem ho chytila a oba jsme šli i s Izunou směr nemocnice...

Kyrogue Izuna

pomalým krokem sme všichni tři došli k nemocnici.
Hej a... víš kde leží? zeptal jsem se, neuvědomil jsem si že ani nevím kde v nemocnici přesně je.
Celá budova na mě budila nepříjemným dojmem.
Nemám rád Nemocnice,Úřady... nesnáším tydle veřejné domy řekl jsem si otráveně.
Vážně tam musíme lízt?...
Hej a... pustí nás tam se zbraněma na zádech? napadlo mě najednou.

Lio

Hej a... víš kde leží? Tahle otázka mě vyvedla trochu z míry,ale hned na to jsem měla odpověď. Ehm to nevím,ale snad se umím zeptat,od čeho mám pusu..Snad ta pani bude vědět,kde Sensei leží... Hej a... pustí nás tam se zbraněma na zádech? To asi ne,ale tak si je necháme dole na recepci,snad nám je někdo neveme... Usmála jsem se a vešla i s chlapcem za ruku do velké nemocnice,měli jsme to namířeno hned k té pani,která stála za stolem. Dobrý den,chtěla jsem se zeptat,zda nevíte na jakém pokoji leží muž a jedna žena,jejich jména jsou Soul a Hokori,převezli je sem dnes asi tak před hodinkou...Mohli bychom se za nimi jít podívat? Mile jsem se usmála a potom si vzpomněla na zbraně,o kterých mluvil Izuna před vchodem. Jo a ještě jeden dotaz...Naše zbraně,mohli bychom si je nechat tady u vás? Řekla jsem a sundala si katanu ze zad...

Recepcia-sestrička

Uhm počkajte hneď sa pozrem kde ležia. Povedala a na chvíľku sa stratila v knihe ktorú mala pred sebou, očividne tam mala zapísané všetky príchody a odchody pacientov. Takže.. Soul? etoo.. je na trinástke a Hokori-sama.. ona tu nie je, ani sem neprišla. Povedala a podala vám kartičku s číslom izby Soula, po tom len prikývla a zobrala si od vás zbrane ktoré položila niekam do kúta.

Lio

Takže.. Soul? etoo.. je na trinástke a Hokori-sama.. ona tu nie je, ani sem neprišla. Cože?! Hokori tu není?! Sakra....Ale děkujeme za tu kartu... Dělala jsem si celkem starosti o Hokori,sice to nebyl náš Sensei,ani jsem ji pořádně neznala,ale zachránila mi život,a tak jsem o ní měla obavy.Já s chlapcem za ruku jsme se pomalu rozešli nemocnicí až k pokoji číslo 13,pomalu otevírala dveře a spatřila tam Senseie na posteli,zjevně spal a já i s chlapcem potichu vešla dovnitř,abychom ho nevzbudili.Doufala jsem,že Izuna nebude takový nemotora a nepřiběhne sem nějak hlučně,přitáhla jsem si židli k posteli Senseie a posadila si hocha znovu na klín. Víš,tenhle pán,nám zachránil krk...Nesmíme ho zbudit ok? Zašeptala jsem chlapcovi a lehce se usmála,potom mi pohled znovu spadl na Senseiův obličej,byl tak roztomilý když spal.Ale mě dělala starost pečeť,nemohla jsem na ní přestat myslet,tiše jsem byla na židli a dívala se na spící tvář Senseie,na kterou dopadalo slunce,takže se jeho bílé vlasy zaleskly a vypadal tak ještě víc kawai.Nehnutě jsem seděla i s chlapcem na klíně,chvilkou se dívala na něj,chvilkou na Senseie a chvilkou ven z okna...